Hvězda Davidova

Pošli chlapce, ať se schová
dobře - ať ho nenajdou.
Na hruď hvězda Davidova,
tisíce jich v davu jdou.

Jeden vůdce, jedna rasa,
zbytek nemá právo žít.
Zbytek jenom lůzná chasa,
na smrt půjdeš, jsi-li Žid.

Staří, mladí, mámy, děti,
všechny smetou na hromadu,
všechno je to stejné smetí,
není světu pro parádu.

Lidské plíce dusily se,
svět se s nima chvíli točí,
než-li plynem naplní se
než-li povyhasnou oči.

Jiní se zas k zemi kácí,
snad neměli správné rysy.
Zěm ve hněvu zaburácí,
- padali k ní jako krysy.

Zapáchala lidská kůže,
zapáchala lidská těla.
Ve vázách už zvadly růže,
zbyla dítka osiřelá.

Hnila v hrobech lidská těla,
hnila ještě zaživa,
zem se ve svém žalu chvěla
kdo nezemřel, přežívá.

Z mrtvých těl nad tisíc duší
naříká a skučí,
u nebeské brány buší.
Bože, přijmi je do náručí....

.... a dej jim věčný klid.