Melodie okamžiků

Pluji na papírové lodičce,uprostřed moří a oceánů,studena.Svými pomalými kroky vstupuji do neznáma,zachytávám se o sněženky,které nekvetou.Sním o své hvězdě,o teple pod barevnou dekou.Svým hlasem a trocha tóny zaplňuji svoje bezpečí,bez prodlevy,bez nemoci slzných kanálků.

Schoulena v korunách,padám do strání,kde čekají šrámy a ostýchavost před světem,slova jako klaunské nosy a smích jako známá melodie hraných úsměvů.

Hraji stejné divadlo,v zajetí času,bez poznání slov,v kruhu,bez úsměvu.Němé myšlenky pálím nad svíčkou jako kus voskového papíru,na který jsem psala své pošetilé sny,které mi chtěly vyplnit vážky.Světlo pohltilo moje přání,uzamklo je ve tmě.Tma pohltila ty chvíle plné světla.Můj koloběh je zcela obrácen,roztrhán,jako kousky oblečení,jako kousky duše.

Sbor mých doteků byl rozprášen po polích,uzamčen ve strunách kytar.Počítám písmena,která jsem rozeslala svými pohledy.Unesl je vítr,podupal.Kázala jsem klapkám klavíru,křičela do stran,zpovídala se ozvěně se svým přáním.Hrála schovávanou s přísnými pohledy,se zákazy,s falešným potřesením ruky.

Chmýříčka bílého studena padají do mých vlasů,tiše a bez přízvuku,v zajetí rovnováhy,v klubku malých dávek ozvěn.Částečky prachu se opírají o má víčka,uzamkla ústa,na věčnost.V dějích malých pohledů,svlékám kostky z barevných kabátů,házím s nimi,do odrazů zrcadel.Nepoznávám svoji tvář.