Rákosí na betonu...

Čekal na období dešťů...
S trpělivostí kamene...
Až bouře ochladí nehybnou jeho tvář...
Až dotkne se hladina jeho temene...
Až zchladí jeho rozbouřenou duši...
Co jen tuší kdy přijde období dešťů...

Chtěl bych teď otevírat tvé brány... ...rozechvívat tvůj dech... působit ti nesnesitelnou lehkost, která tě přiměje lehce se kousnout do rtu...

prohnout se v zádech...

nezněle zašeptat nějaké něžné slůvko...

slza by se ti vtlačila do koutku oka kvůli té slasti, která tě donutí se usmát...

A podivím se nad rákosem, který za pouhých dvacet let, za oka mrknutí vyrostl na betonu, který měl zamést stopy po rybníku...

...nenásilně rozlomil tu krustu z neproniknutelnosti...
...a ještě k tomu voní...

...ne tohle není báseň
...tohle není nic

...stejné nic jakým jsem i já sám
...jak dlouho mě potrvá než prorostu skrz beton?