Starý pán

Usedl na lavičku starý pán,
Rozevřel noviny
A aby nebyl tak sám,
Začal si pohvizdovat to jediný,
Co ještě znal.

Totiž tu starou píseň,
Co ještě starší nápěv má,
Tu, co probouzí jeseň,
Tu jedinou, kterou starý pán zná,
Jedinou, co ještě znal.

Seděl tam snad přes dvě hodiny,
Ale pořád si broukal,
Bylo to totiž to jediný,
Při čem si vesele skákal,
Protože to ještě znal.

Skákal až do výšky,
Z které kondoři už padají,
Nechtělo se mu do chýšky,
Kde mu jen vynadají
A tak skákal dál.

Skákal tak vysoko,
Kam ještě nikdo neskočil,
Tam, kde se zamlží oko,
V té výšce se jen otočil
A sledoval polární zář.

Když se vrátil zpět,
Zas na lavičku se usadil,
Vytáhnul noviny opět,
Co dělal, netušil,
Záda si protáhl jen.

Noviny dočetl,
Vstal,
Brýle si přetřel,
Nohy protáhl
A šel zas o dům dál.