Lesem běžíš...

Lesem běžíš,
už se stmívá,
vůbec nevíš,
jak to bývá.
Netušíš, co stát se může,
nevidíš, jak vadne růže.
Kroky slyšíš za sebou
a už žádné světlo před tebou.
Padáš a z bláta už nemůžeš vstát,
tak už se začni konečně bát.
Chytá tě za ruku,
táhne tě s sebou.
Ty nevíš kdo.
Kdo je to s tebou.
Ve světle měsíce,
leskne se nůž,
z tvých tváří najednou zmizela růž.
Nechápeš, kdo to je,
co s tebou udělá,
nedá ti pokoje,
výjimky nedělá.
Chtěla jsi odejít,
pomoct ti přišel,
chtěla jsi mít už klid,
on všechno slyšel.
Za vlasy chytá tě,
tvou tvář tiskne do louže,
pak chvíli nechá tě
o dech se pokoušet.
Bolí to hrozně moc,
nevolej o pomoc,
nikdo tě neslyší,
nikdo tu není.
A i když uslyší,
dělá že neví.
Dál si s tebou pohrává,
do rukou tě řeže nožem,
černý vlasy uřezává,
proč jsi mu jen dala košem?
Zničilas ho jen ty sama,
bála ses ho - to se stává.
Teď už nesnáší tě,
má tě dost,
tvá bolest přináší mu radost.
Ležíš na studené zemi,
zraněná a unavená.
Díváš se nahoru za hvězdami,
sleduje tě tvář jeho bledá.

,,Kdo jsi? Proč už mi pokoj nedáš?
Co chceš? Co ode mně čekáš?!"

Doufáš, že ti odpoví,
že vysvětlí ti co se děje,
on k tobě svou tvář nakloní
a jenom se tiše směje
,,Chtěla jsi mít přece klid,
chtěla jsi mě zrovna opustit,
tak jak chceš, chápu to, nechám tě jít,
přišel jsem se jen rozloučit..."

Pak rukou trhne,
v krku tě pálí,
tvé tělo mrzne,
slzy se valí.
Ostří nože otírá,
do očí se ti zadívá,
kapky deště padají z nebe,
krev je všude kolem tebe.
Slyšíš jen ten silný déšť,
na hvězdy se stále díváš,
tak teď už máš to co chceš
a hvězdy - ty už déšť zakrývá.
Oči se ti zavírají,
slabá jsi a slabší,
dveře se pomalu přivírají,
ty dveře přímo za vším.

Kdo to je, ten co tu byl
ten, co se s tebou tak rozloučil.
Šel zas dál, šel dávat brát,
tenhle mocnej pán - život snad.