VĚNCE PŮLNOCÍ POPLUJÍ

Vynoří se z hlubin, cesty mění,
vynoří se s hřívou z řas, to noční běsnění,
utracený život, jenž si voda přála oběť svou,
tu tančící dívku s mlhou protkanou.

Lilie na hladině poseté měsíčním svitem,
propletené mezi vodní plášť, obdařeny letem,
nikdy nebylo lásky více třeba, to dobře znala,
její postava ve vodním obraze plála.

Voda přichystaná zvonit půlnocí, nechť mrtvý vstanou,
přichystaná stáhnout ji v noc pochybnou,
tedy červeným splínem voda odbarvená,
pomalu kráčí ta dívka k jezu omámená.

Kříže ryby nosit budou, stín či na hrobech růže,
nešťastná láska od konce nepomůže,
jen vodní hladina se neklidně zmítá,
mezi sebe novou oběť vítá.

Hroby vykopané, poloprázdné nikdy nebudou,
co voda vzala, odtajní s velkou chloubou,
bezvládné pak o kus dál nechá na pospas,
nestalo by se tak, kdyby nezněl jí ten hlas.

Vodní šepot ten se už komukoliv pomstí,
neunikne ze spárů, raduje se z připravených pastí
a že půlnocí mají práci hotovou,
tehdy pak po hladině věnce poplujou.