Lesní květ

Začíná ráno
po prospané noci,
slunce už hoří,
jako radost hřeje.
Noc má dohráno,
probouzí se mloci
a v díře tchoří
starý tchoř se směje.

V rybnících štiky
vesele si plavou
a starý skokan
kuňká žalm na hrázi,
větve od osiky
jsou jelenu stravou,
v zahradě klokan
přeskakuje mlází.

U řeky v křoví
hašteří se ptáci
- v zobáku tráva,
zřejmě k uhnízdění.
Ženy i vdovy
chystají se k práci.
Někdo se vdává,
jiný zase žení.

Uprostřed smrčí,
zastíněna kmeny,
skrytá je v šeru
tichá mýtina.
Na ní se krčí,
bez hodnotné ceny,
malinká, věru
malá květina.

Jinde by kvetla,
tu pláče a chřadne,
okvětní listy
stále zavřené.
Od slunce světla
málo je zde za dne,
to pouze místy
tu tmu prožene.

Květ prosí smrky,
ať uhnou korunou,
by mohl zříti
slunce ve výši,
však jejich krky
znají září slunnou
a prosbu kvítí
stromy neslyší.

„Kdybych směl kvésti
někde, kde je louka,
a znáti jemnou
záři sluneční.
Proč nemám štěstí
růst kde vítr fouká?
Proč zde nade mnou
lesní větve ční?

Snad mrak se snese
z blankytného nebe,
uslyším hromy
působící trému,
a pak zde v lese,
kde mne přítmí zebe,
přerostu stromy
k slunci zlatému!“

Oblaka ale
deštěm nepomohla
a malý kvítek
přestal věřiti,
dal štěstí vale,
naděj se v něm zohla ,
začal mít výtek
ke svému žití.

Vadnoucí blizna
v kuse slzy roní
na listy hnědé,
smutkem povadlé.
Tohle je tryzna,
ani pyl nevoní,
v krajině šedé
v lese zapadlé.

Najednou smrčí
začlo rychle klesat
a kvítek opět
zůstal v doufání,
překvapen mlčí,
pak začíná plesat,
a může opět
slunce svítání.

Tenhleten omyl
přetrval jen krátce
- to byl sen kvítku,
pak zapáchla síra.
Život se zlomil,
o zbytku jen v zkratce,
končím povídku
- kvítek umírá.

Začíná ráno
po prospané noci,
slunce se nese,
po obloze běží.
Noc má dohráno,
probouzí se mloci,
v smrkovém lese
zvadlé kvítí leží.