JÁ, SVĚT PROKLETÝ

Smíš kraj přetáhnout soumrakem,
dřív než tma černým závojem,
budoucnost pevně držíš v rukou,
předešlý den rozbíjíš dlaní krvavou.

Krev tvoří malé pramínky,
z louže jsou nenávratné vzpomínky,
jen se krajně rozléhá melodie,
vlny kopců a řeky se zpodobní v díle.

Jak kořeny utváří se tím,
chladem rozrůstající se nekonečným,
plameny na břehu deště spí,
čekáš, zda ti zvony odpoví.

Nedovíš se nic, neznáš zemi mou,
jsem za zdí hradů tvou tmou,
smyslem se proplétá klubko hadů,
kolem těch pár důležitých tónů.

Hněv vlčí tvý přání uchrání,
stinné místa koutům nabízí,
větve habrů ti hlavu zamotají jmelím,
nejsem jen světem prokletým.

Mám mnoho tváří, nevěříš?
Tvá mysl je pro mě skrýš,
tvůj stín sluncem prosvětlím,
v břečťan tě proměním.