Stěna v únikové zóně.

Nalízané oči touhu hladí,
pohled brousí zuby v zátylku.
A lepené vášni v ůstech vadí
zeď,jež brání cestě úniku.

Úniková zóna stopu měří,
délka světel roní z pod kůže
pomysl,který mnohý věří
chladu,probuzený z dech růže.

Uražený pohled,oči pletou,
staví z cihel výšku nad hlavu.
trny stonek bodá ruku letou,
ta neznala tíhy únavu.

Unuděné kouře stěnu mění,
na čerstvou omítku lepí prach.
Pod titulkem stopu vidno znění,
ze kterého prší zeleň hrách.

Bariéra tepen díry tvoří,
srdce rychlí práci,rozrušen.
Za vidna se čelo potem moří,
v chladné noci jisker,bohužel.

Úniková zóna v prachu žije,
využitá spousty víc let zpět.
Ale stěna dýše,uryt v ní je
kříž,co myje slova úst zlých vět.