Osamělá nevěsta

Ozářena světlem padajících hvězd
jemně češe si vlasy,
v osamění, jež svým tichým hlasem
stihlo ji z jejího světa svést
a do hořké nostalgie uvrhnout.

Klidná, vodní hladina za úplňku
co posmutněle k noční záři vzhlíží
a svou duši stínem hvězd na vlnách kolíbá.
Taká jest i dívka, jejíž víčka se klíží
s okvětními lístky v nichž skryta před bouří,
před jiným světem, který po ní touží.

Na večerní písni, hudbě lidských snů
ustaraně v zoufalství tančí.
V chladných rukou umazaný šat.
Avšak když umlkne, dívka k zemi padá
v tichém naříkavém spánku touží spát.