Byli jsme na konci světla

Byli jsme blázni kteří
utíkali z Ruska do španělské vesnice
v Charkově slyšeli jak
uniká tma a na zapomenutých lidských skříňkách
varují před nebezpečím výbuchu
u dálnice pobíhalo malé dítě
shánělo česnek proti upírům, nenašlo, a tak vzalo yperit
kolem kroužily schizofrenické sanitky a
na nájezdu stál
černej stopař s cedulí VĚČNOST
nabrali jsme ho a jeli dál, mezi stromy
co spínaly ruce k obloze, a jinejma
který se klaněly červenýmu bohovi
a v polozapadlým kruhu mezi mraky jsme přejeli vlak
smutnýmu sirotkovi
vzali jsme to dítě s sebou
abychom mu ukázali druhý slunce
aby moh poslouchat uloupený ticho
a vítr kterej česal stařenkám šedivý vlasy a čekal
až vyjde měsíc nad Karpaty
a na úpatí stáli vizionářští indiánští andělé a čekali
na své vize
dokud jim neujelo nebe a oni museli odejít
na druhou kolej s názvem ABSURDITA
a opodál stálo životní znamení a čekalo
na zjevení
na zjevení
a my jsme ho minuli jako stín
jako ty dvounohý hodiny který stály
a čekaly až se zastaví čas
a pak jsme potkali člověka kterej už na nic nečekal
ani nemohl, protože nechal vlastní duši
odejít do Denveru, zapomenout v Denveru, umřít v Denveru
a potkali jsme muže co si prošel celej svět
přes Google Earth mapu
a protože měl strach z hledání štěstí, tak v něho pro jistotu přestal věřit, tak jako nevěřil na Boha
a potkali jsme nebe
potilo krev levandulím kde nějakej ztracenec
hledal kus svýho srdce
a když ho našel, tak uháněl ke Cagnon Verdon
a skočil do propasti aby zjistil
jestli poletí
aspoň jednou
a rozmazal nám před očima kus světa když se rozplynul ve velkým Nic
a navždy se vrátil před svou
startovní čáru
…
A potom, to bylo v Katalánsku,
jeden kostnatej bezďák chtěl ukrást slunce, aby měl co jíst
než ho zaživa sežere ta černá díra
a vyprávěl nám, jak přednášel na univerzitě
o Rotterdamským, a pak mu bláznivost světa sebrala víru v lidi
takže to finálně zabalil s civilizací protože
mohl, znělo to tak jednoduše, a ten chlápek s náma šel až k jezeru
který rozdělovalo svět, potom se rozloučil a nechal nás stát před zlatou
rozostřenou lajnou
byl tam Dante kterej čekal
až ho Beatrice odvede do nebe
byli tam sametový děti
kterým provedli lobotomii aby se nemohli
zúčastnit revoluce
byli tam všichni kteří si dobrovolně
vybílili mozek a přestřihli šňůru citům a teď
se snažili vylovit z kalné vody svý poztrácený tváře
a chtěli si je znovu nasadit, jenomže
to nešlo
byli tam všichni kterým ti ostatní vyrvali oči
když hledali cestu do The Western Lands
byli tam všichni kteří kvíleli a kvílely a nepřestávali a až do poslední kapky srdce
dokud nevyzvraceli poslední zbytky duše a nepadli
pod lavinou elekrických šoků a paranoidních budíků stereotypu vražednýho naklonovanýho
století
a bylo tam slunce
drolilo se na střepiny a zabíjelo slzy dřív, než spatřily svět
a bojovalo až do vysušení všech polámanejch sil aby se nezhroutilo do nultýho bodu a opodál
stály stromy a tiše zpívaly svou smutně krásnou ódu na život, tak svatý
tak krutý
…
A my jsme byli na konci světla.