Já strom

Lidé a s nimi i city časem umřou,
opustí nás láska a její krása.
Zmizí vše, jako flek co někdy utřou.
Všechno tak bolí! Až srdce mi to drásá.

Raději být stromem uprostřed louky,
stát tam a necítit bolest. Jen vánek.
Po kůře nechat šplhat drobné brouky,
koukat na to né z jedné, ale více stránek.

A tak přeci…

Nakonec já poutník z mnoha staletí,
stávám se uprostřed louky věků pánem.
Zvony bijí, ztracený čas do dálek letí,
stárnete a umíráte, s každým novým ránem.

Rezavá ručička na kostelních hodinách,
květ, kterému odpadávají žluté lístky,
smutek ze ztráty blízkého, v mnoha rodinách,
s každou odbytou vteřinou přichází čistky.

Nesmrtelný v záři věku, stojím tady sám,
zklamaný sebou samým, ze svého počínání.
Silných větví, i drobných větviček se ptám,
z jakého důvodu jsme zde byly zanecháni?

…Sami sobě…