Básníkův monolog se smrtí ...

...

Smýkaný tíhou všech vaších křížů
Přibitý slovy co zdají se být tak plytká
Čekám odhodlaný ke všemu
Snad z ukvapenosti a nebo z odvahy
Prolomit tu cihlovou bariéru
Co mě dělí od hřbitovní zdi
Zarůstající zapomínaním na ty zemřelé
Loňskou uschlou trávou s otisky těl spících bezdomovců
Hromadou zbytečností u zdi temné márnice ...

Kdy stíny se zdají být podobné lidem
V obrazech vystřelujících v barevných girlandách
Zpěvu půlnočních zvonů
V nich ožívá tvé nahé tělo ve vzpomínkách
Prvních i těch posledních
Co se s tebou milovali
Dnes a nebo před léty až do vyvrcholení
V okamžiku jsi prostoupila jejich duše
Vší svou ukrutností a chladem samoty
Nějakým vesmírným dechem
Zamrzající umírající galaxie
Řítící se do středovosti černé díry
Kdy není pomoci ani naděje
Ani kapička opomíjené lásky
Na navrácení na křídlech světelných andělů
Do Božích království
Odpuštění a lásky ...

Vím , že mne začneš znovu hledat
U všech zdí ať nových a nebo starých
V podloubích usínajících měst a nábřeží
V ženách které budu míjet
S pohledem svatých kajícníků
Protože jsem se je bál milovat
Stejně jako tebe
Tvé černé tiché nebe
Tichost prostupující extází
Vrcholy a pády ještě nedohrané parodie
Napsané na nečisto tvým kostnatým prstem
Na skle domu co se za chvílí zbortí do temnoty
Tvého neskutečna ...

Jsem to já co stále utíká a bojí se
Pohledět do tvých horečnatých očí
Do plamenů sopky a potoků lávy
Kdy život se změní v proužek páry
Odnášený větrem od pravěkého moře
Nějakým závanem
Co možná ponese má slova určená pro tebe
Pro tvé kamenné srdce neznající slitování
Ani podplácení
Měřícího každého stejným metrem ...

Pro tvůj poslední polibek
Co se stává v závrati poznání ...

Samotným Bohem ...