Malá princeznička

Neomaleně a prý šťastně žila.
Z pohárů štěstí a bohatství pila.
Vždy dostala vše, co chtěla
a od dětství již všechno směla.

Když dospěla,
a rodiče nechala být,
aniž by řídit uměla
- dostala auto a byt.

Tatínek platil, plakala maminka,
že jejich dcerunka malinká
chce jenom peníze,
a povrchní je k nevíře.

Nápadníci přicházeli
a jediné, co nacházeli
byl výsměch malé nanynky,
že mají příjem malinký.

Dcera byla pořád sama,
jen penězům odevzdána.
Neměla cit, neznala lásku.
Nosila jen milou masku.

Poslední uchazeč o její srdce
při odchodu pronesl trpce:
„Při tvé povaze brzy skončí tvá sláva!“
A ona se jen hlasitě smála.
On je snad blázen!
Vždyť tohle je má zem.
Jsem známá všude,
a má sláva ještě dlouho bude!

Pár měsíců uběhlo
a ona jela ven.
Však nabourala na kámen,
když prohlížela si svou zem.
V té nezkrotné rychlosti,
i jakou běžel život její,
zapomněla na všechny blbosti
a poprvé i naposled poslouchala,
jak ptáci pějí.

Téměř bez dechu a celá znavená,
v potocích krve
zjistila prve,
co život vlastně znamená.