V prachu síní..

Potají pozoruji jak se tiše mění pověsti,
a v záplavě žalu člověk člověku hyne.
Jak stesk co v nocích denním světlem plyne,
a mění se v tíhu lidských neřestí.
V prachu síní zhroucených katedrál,
marně čekám toho, kdo tu kdysi prý také stál.
Ale proč mám oslavovat Jeho jméno..?
Proč..?
Když už dávno bylo lidskou zlobou rozvráceno..
Vidím tu jen tisíce citů zhrzených,
v místech kde není míru jen bolest, opilé lásky hřích.
Ty zhýralé krásky lačné moci a kořistí,
se jeho strachem a bezmocí rády potřísní.
A stovky bezmezně oddaných,
večerům ospalých, touze poddaných.
Tu tluče hlavou o zem..

****
Skryt za Magdalénou z citů a Madonou ze lží,
skrz rozbite vitráže z mraků hustě mží.
Hledím na rozmlácené číše co dávno pohřbil v blátě prach.
Už přestávám vnímat..
bdělost má již není v jejich silách.

Usnu..?
Chci už jen spát, chci spát..