SPÁNEMBOHEM

uprostřed šumějícího moře,
sám jako samo srdce
zpoza zavřených víček,
svět tak vysněný, že budí realitu.

V hlase projíždějících aut
je slyšet jméno kamaráda,
hřmí mezi blesky.

Rozřezávání opičky se line tmou,
k tomu hrubé tóny
znějící mladistvou nejistotou
a neořezanou krásou.

Vesmír vnímá teplo tvého jména
a porozumění schne a zůstává mezi řádky.
Sliny se vyprázdnily pod pojmem sebezáchovy
tvé oči zářily jako nikdy předtím,
když pulzování přeběhlo v infarkt.

Neboj se, dám na Tebe pozor,
smutek, který se Ti nevleze do pokoje,
pod povrchem té samoty bez pomoci je láska jako prkno,
neprohnilé, rozmilé.

Být prosycený energií v záporu,
ta necitelnost, která zebe
a mluví skrz neprodyšné zdi,
kterou necítím jen když se vlévám do tvých pocitů.

Srdce buší trochu rychleji
a mozek zároveň trochu pomaleji stíhá,
line se jakási esence.

Věř mi prosím!

Koho by bavily tyhlety ruce
a hlasivky příliš špatné,
aby se daly poslouchat.
Mami vem mě ZPÁTKY!
CHCI ZPÁTKY!

smutek i radost prolínají se
jako světlo venku s tmou za závěsem
"tolik mě unavuje pláč i snění"
Volání o pomoc,
beze slova pláču na vlastním pohřbu,
nad svou vlastní sebevraždou,
vstávej, nespi....
SEN PŘÍLIŠ VELKÝ NA TO, ABY SE VYPLNIL