Personální šílenství

Hodiny ukazují 16:45 a já vstávám.
Lezu si do sprchy a snažím se probrat,
avšak voda stéká po mém těle
bez vedlejších efektů.
necítím teplo, nevidím teplo.
Uvědomuji si,
že má tělesná schrána se zastavila v růstu.
Mé vlasy už nerostou
mé zuby už nerostou
mé nehty už nebují dál.

Jsem v bytě sám
a pečlivě si jedu
ve svém vlastním personálním šílenství.
Koukám se z okna
a vidím ten mráz.
Bílá šeď zabalená
do neprostupné všeobjímající mlhy.
Jímá mě magie tohoto okamžiku,
už dávno se nedá poznat,
kdy je noc
a začíná den.

Zanedlouho usedám do růžového zvířete
a stříkám si do nosu ústní sprej.
Agonie je tak šílená, že kvílím.
Ale díky ní aspoň vím,
že jsem naživu.
Pak je přesně pět a já tu bloumám,
hladovějíc a klidný.
Je správné, že
mé tělo nedostalo stravu čtyřiadvacet hodin,
zato rezonujících basů
se mu dnes dostane požehnaně?