ČERVENÁ KRŮPĚJ

_

Nevnímá
V sobě uzavřena hýčká svou bolest
tiše ji střádá - řádek po řádku . . .
jako zpověď hluchoslepým být zdá se

Anebo řeka spoutaná ledovým příkrovem
když vnímám její přitlumený vzlyk
i vlhkost jejích slz všech
až vpíjí se hluboko do mé duše

Jako v Bibli znovu a znovu pročítám její Evangelia
Tu jako Matouše
tu Marka, Lukáše anebo Jana
da Capo al Fine bolestných žalmů žen

Úchvatně jímají zázraky před tím
než dojde se křížových cest
Nekonečné je očekání na obnovu
Na znovuvzkříšení . . .
(pokolikáté už . . .)
Víra v příští . . . ?
Zalyká se . . .
Hluché prázdno dnů
a chlad
a neočekávání
Jen prosby v modlitbě
Pak sebe se zeptá:
Jsem ještě vůbec žena . . . ?
Jsem vůbec sama sebou . . . ještě . . . ?

Na ubrus ukápla červená krůpěj
Ne . . .
není to ještě krev . . .
to jen ze sklenky vína
svezla se její bolestná beznaděj

_