Charlie a já

„Jak jsi mladý“
těšila ho a ležela mu v klíně
( a hřbet knihy tlačil ji do čela)

„ Krásný jsi svou duší“
šeptala a jen tak, ve lži ,schovala si do něj oči
( a četla,až noc proměnila tvář)

A staletí plula
A žloutnul papír
Prach zalezl tam kam měl
( ona milovat ho chtěla a přede všemi)
A pach času nikomu již nevoněl

Země trpkých vín ztratila zlo i jeho pravdu
( vzdychala touhou a topila se rozkoší)

A jedovaté verše pohřbili s ním v černou zemi
( … a po orgasmu,v jeho náručí propadla se ulicemi)

A brali hašiš ,vždyť píseň nikoho již netěší!

Po smrti šílence básníka stvořili
… a Francii opili
(pro těch pár drsných slov)

A ona?
„Snad zbyla jeho kapka ve mně“
prosila a zpívala si v dešti.
( a hladila si bříško)

„Ach! Já najdu tě Charlie!“
A modlila se, pro jeho zlý květ
( a vzpínala se proti proudu času )
Až kostelní zvon přestal vyvádět

"Charlie, já,já…"
Koktala a motala mu hlavu
(snad pro ten jiný vybájený svět)

Má vlasy havraní a tvoji tvář
A jméno Jeanne ji neskutečně sluší
Pořád se ptá, kde jsi!
… a jestli klidně spíš!

Jen pohladím náhrobek a ztratím se s ní v davu
(a uteču z roku 1867 než hodiny odbijí jedenáct)