Konec...

Obcházím okolo lidé tu truchlí,

Vidím jen na tváři výrazy smutný.

Pro koho pláčou, toť otázka správná,

odpovědi se mi nedostává.

Vidím zde rodiče, kamarády a příbuzné,

Připadá mi to velmi nemožné.

Mluvím k nim, ale stojí dál,

Nehnutě, mlčky opodál.

Pomalu zase jdu dál,

Když….

Jaké překvapení ale čeká mě,

když vidím jak radost opadne.

Jejich oči se zalijí slzami,

vypadám snad jako nějaká neznámá?

Proč nikdo si mě nevšímá a všichni brečí,

křičím a ústa přemítám v křeči.

Pak najdu zdroj toho smutku.

RAKEV!

Otevřeným víkem nahlédnu v ni,

co spatřím mě ohromí.

Jsem to já kdo v bedně tam leží,

bledá jsem a poznávám se stěží.

Pak pohlednu na své předloktí,

kde jizvy zdobí zápěstí.

Tak jsem to udělala,

teď už si vzpomínám.

Jak jsem si ostřím,

žíly přeřízla.

U rakve dopisů leží pár,

jenž jsem krví podepsala.

Nejde to vrátit i kdybych chtěla,

je čas abych odešla.

Na rameni cítím ledovou ruku,

otočím se a spatřím kuklu.

Podívám se blíž a vím,

že už se Smrtí odcházím.

Vede mě pryč a ukápne slza,

není nikoho kdo tady se dívá.

Je moje, nechci odejít,

I když vím, že čas nezastavím.

Už mě odvádí a já pokojně jdu,

pak jen jednou se ohlednu.

Spatřím tvář toho kterého jsem milovala,

Teď už je pozdě…je KONEC!!!