A z popelnice někdo vybírá vyblitý štěstí.

Lásko, nevíš
co my tady vlastně děláme, co pohledáváme
na tom prašivým světě, kterej přetýká chlastem
a plastem a politickým balastem a hodil nás do vody hned po
narození, i když jsme řvali, že jsme si to nevybrali,
a každý nový rozednění bylo jen kapkou do kapek
moře stereotypu, sem tam ty pomíjivý slasti, záchranný masti
na srdce, když jsme vytáhli do hospody a zapomněli na
celou tu šedivou bublinu kolem nás a v nás a potom
jsme zapomněli i na to, že jsme zapomněli, a byli jsme zaseklí v nicotě,
prázdnotě, tak svobodné a bezúčelné a bezútěšné dokud nám nezačalo
být zle a dokud jsi nepozvracel tu blonďatou holku, která
na tebe dělala oči, a dokud
jsi nepomočil ten černej sváteční památeční oblek co visel na zdi
a nevypálil do ní obrovskej flek a potom jsme museli zdrhat a tys
něco mumlal a hnal ses k volantu, že jako budeš řídit, a při
couvání jsi to napálil do jednoho fordu a cestou jsme
přejeli pár ptáčat a možná i zatoulaný psy a když
jsme zastavili u nádraží, poblils mi rameno a usnul a já jsem otevřela dveře a šla zase
na třetí kolej.