Noc jak černá káva

Noc je černá káva
rozlitá na ubruse
a zrnka cukru- hvězdy
co září v jednom kuse

před sebou mám
svou vlastní mléčnou dráhu
tak proč jsem tak sám
tak sám uprostřed davu

jen prázdný prostor kolem
sekundant mého smutku
co číhá za obzorem
jak rána do žaludku

já dobře vím
že není jen stín pouhý
jen pouhý stín
a výplod mojí touhy

zvuky jsou skřípot dveří
zalezlé ve rzi pantu
mrazí z nich na páteři
a křiví úsměv na rtu

po krku jdou
jak psi co kořist honí
štěkaj a řvou
nežli je zcela po ní

mé srdce zvláštní bytost
co smutným rytmem buší
chutná mu sebelítost
a slzy vsáklé v duši

navyká hrám
hloupým hrám na zástavu
ten pocit znám
má nejspíš vlastní hlavu

opona čtyř bílých stěn
mě před zlým světem chrání
když z okna koukám se ven
na rána bez svítání

ta rána jsou
mou černou dírou v botě
končící tmou
v životě o samotě

slunce můj věčný přítel
rozpouští tmu i zvuky
jediný přemožitel
s věrností bez záruky

nutí led tát
když už mě zmrazil z nitra
od stolu vstát
a vítat nová jitra