Chudobky a růže

U potoka sedávala,
vila vínky z chudobek
pro muže, jenž milovala.
Vždyť už na to měla věk.

V zahradě zas růže plané
trhávala do vázy,
když ten muž k své milované
přišel, i přes zákazy.

Toho léta, slunce vyšlo,
bylo děvče v zahradě,
dítě mrtvé ležet našlo
na koberci chudobek.

Člověk s křídly rozstřenými
zvedl jej do náručí,
aby s chóry nebeskými
pělo písně smuteční

pro lidi, jež uvěřili,
pro lidi na zemi bdící,
pro lidi, kteří trpěli,
ale ne pro nevěřící.

Po letech dívka opuštěná
zavítala k domu z květin,
aby tady vyslyšela
chorál žalný z výšin.

Nejen píseň smutnější,
i oslavné tóny,
tóny písní světštějších
hrané pantalony.

Celá síň se zaplnila
nadpozemskou souhrou tónů
a dívce, jež vestoupila
za tiché hry pantalonu

narostla křídla rázem,
by se mohla vznést
do nebes a pak na zem
vrátit se vínky plést.

Zas nasbírala náruč květů
chudých, ba i bohatých
ukázala celému světu
ještě jednou krásný smích.

Kytici Všemohoucímu,
chudobek a růží,
přinesla, aby je vtiskl
do srdce tomu muži.

Každým rokem, každým dnem
bělé vila vínky,
jež by mu dala darem
jako upomínky.

On stal se brzy andělem
a opustil ji poté,
kdy na křídlech-peří bělém-
odnesl dítě mrtvé.

Myslela na něj stále
i při sbírání kvítí,
až zapomněla málem,
že víc má, než má míti.

Květin plnou náruč,
chvíle sběru pominula.
S matinkou se rozluč.
Svoje křídla rozvinula.

Odebrala se ihned
do nebes za svým milým.
Jeho cit časem vybled,
stal se andělem-jiným.

Pro to dívce skanuly
slzy jako perly,
avšak brzy uschnuly,
pochopila, proč směli

znovu se setkat spolu.
Protože jejich srdce
byla prostá zlých stvolů,
zdravily jejich ruce.

Tak oblétali lidi,
kteří v Boha uvěřili,
aby je uzdravili
vínkem chudobek
a růží je obdařili.