Padá štěstí...

Padá štěstí do louk plané věty,
stříbrem soli květy pozlatí.
Co trácelo se před mnoha sty lety,
dnes nachází svatí,nesvatí.

Stejným deštěm jenž plétal i loni
kapky s vínem sitě pavučin,
kvetly v zemi za dusotu koní,
lehce jejich píseň zazvučí.

Opar spánku číhá snem na lovu,
kdy probudí zpět oči nesmělé.
Mine sto let a dalších tisíc k tomu,
skončil pátek,na to neděle.

Ztratil zítřek svou dřívější stopu,
ve své dlani četl uzdraven.
Tempo volí svou si mírnou notu,
necítí už tolik unaven,

se svým štěstím,které kape z nebe,
se svou láskou dveře otevře.
A v nich vidím nás dva vedle sebe,
co jedí svůj život bez pepře.