Pár kroků...pár stop...

Ani jedna báseň není básní
i když na začátku vlastně byla
než se myšlenka dostala až k dásni
nevím proč a kde se znenadání znelíbila

a je to asi tak pokaždý
že se kolem toho původního snu
upřede pavučina
nasadí se na to matný trochu průhledný sklo
a srazej se tomu hrany

aby to nikoho nepopudilo
škrtnou se sprostý slova
jako by tam nikdy nebyly ...
-jako by nikdy nebyly...

z tý malý nahý myšlenky
co je kouzlem

z těch přebolavělejch slov
co se ceděj mezi zubama

z těch písmen co se ztrácej
a zase vznikaj
při tvoření
jak s nima hejbáš a zacházíš....

z toho všeho se poskládá něco
co žije svým vlastním životem...
ale nejdřív se to musí
nechat uležet

já to vím
je to absťák
nic nenapsat
měsíc

ale není ve svý podstatě lepší ten měsíc nepsat
a jen tak žít s někým kdo za to stojí
prostě jen tak bejt s někým
koho to baví

tak ti to píšu lásko
než mi zkriplovatěj prsty
tak ti to píšu jak do vařící vody
bez nároku na honorář - že se máme rádi

je leden dvatisíce devět
za pár let si nic nebudu pamatovat...

že sem ti psal básně?
ale přestaň...
no jo........ vlastně
vždyť máš asi pravdu...
jak to bylo...počkej...

Jak modré hory za soumraku,
za které chodí slunce spát,
jak louka plná vlčích máků,
jak nedobytný malý hrad,
jak něžná křídla ptáků,
co do neznáma odletí,
jak bílé haldy mraků,
bylo tvé první objetí.