FATOS

-------------------------
Rozměklá svíce dechem žáru,
stíny své vrhá proti vzpomínkám,
jak žíně řehtající do oparu,
netuší kdo ptá se... a dál kam?

Už krátký snad zbývá mžik,
vosk v proudech vtéká do otěží,
není slyšet více nežli vzlyk,
s pečetí dějin, na kterých nezáleží...

Jen tma horkému tichu rozumí,
leč svítání jeho krystaly rozdrtí,
co nikdo, ani jeden neumí,
má smysl se budit až po smrti?

Svůj kříž na mramor volně ložím,
nechť zapálí jej zcela kdokoli,
i ten komu zdám se ještě horším,
stejně je f a t o s každé soukolí...

.