„Veterán“

„Veterán“

Bez aureoly pěšky, co noha nohu mine, jde prašnou cestou unavený „hrdina“
Ni famfáry, ni štít, ni meč, ni dav co mává kolem cest,
na atomy rozdrcený, v prachu, plouží se náš rek, jak rána nezhojená .... a válkou otupená zlost.

Jen prázdno, pohled slepý, kdos ordén na klopu mu připíná a rukou třese .....
Čís umaštěná potem, čís lepící se dlaň, čís prázdná slova, čís peníze a famfár skřehot táhlý,
nesmažou !.... Když bodákem se v cizí prsa nořil .…. tu prosbu mlžících se očích, ….. a chroptící zoufalost

Vrátit se, jen přání prosté, snad tisíckrát a každý den, vždyť nechtěl tolik, on chtěl jenom domů a přežít jen
Jak s duší sprzněnou, jak umlčet tu agónii z provinění, jak odhodit co na hřbetě si táhne sám?
Ten zkrvavený cizí manžel, snad hezké ženy, snad táta dětí, co tak dlouho neviděl a syn matky, kterou nikdy neuvidí lkát

„Čas nevrátím“, náš hrdina si tiše šeptá .... a bodák potřísněný cizí krví ..... a onen zohavený trup ......
Kdo hrdinou je nyní,.... kdo konci fanfár v černém vládne,.... kdo vítězem kdo poražen?
Skřek havranů nad vyhřezlými střevy a pěna v ústech s krví smísená, on tuhle partii přec nikdy nechtěl hrát