Do hlubin

Krutá je letošní zima
a mrazy stále sílí,
nám bývávalo prima
v té pozdní noční chvíli
za vábivého ticha.

Svět spal a tiše dýchal,
já hltala tvé věty,
ač byl si mnohem dál.
Na sklech zimní květy,
tvůj obraz se v nich smál
a vzdálenost se zdála náhle malá.

Čas utíkal a já se trochu bála,
že tenhle večer zkončí,
můj princ se ztratí v noci,
a když ses musel loučit,
měla jsem zvláštní pocit,
že musíš se mi asi jenom zdát.

Chtěla jsem tvou duši více znát,
uvěřit zas na pohádky,
fantazií dát se nést.
Tak těžko se teď vrací zpátky,
pobláznila mne tvá lest,
já uvěřila na tvé když a kdyby.

Tak falešné teď zdají se být sliby,
mou dívčí mysl zamotal jsi zcela,
vtáhl si mne do svých příběhů
snad více, než bych asi chtěla.
A příliš daleko jsem nyní od břehu
a loďkou mojí silný vítr třese.

Můj žaludek to hodně špatně nese,
však věřím - do chvíle poslední,
že spatřím kraje od pevnin.
Ač vím, než-li se rozední
stáhneš mne s sebou do hlubin.