Dvojité dno osudu...

Sklem lesklým slunce svit odrazím...
Stínem sytým, přes svou lásku k světlu, světlé pohltím...
A svitem svící tmu mou milou zaháním...
...ale ne docela

Tos přece nikdy nechtěla - vidět mě na kolenou

Ostřím chladným tiším svůj žal...
Nerudné tepy horkých a mokrých žil ustanou...
A krvěrudé stuhy vinou se po bělostných řízách...

Vždyť neustávám...
Jen končí něco zdánlivého, když klesnul jsem až na dno...
Chtěje se odrazit, propadnul se ještě hlouběji...
Se dnem nic nekončí....

Tos přece nikdy nechtěla - vidět mě na kolenou...

O milost krutost světa neprosím...
Nenosím v torbě pasti ani otrávené šípy...
K čemu mi bude milost těch, kterými pohrdám?
Vždyť spasení není v tom, že zůstanu tu navěky
A poznání, že vtom všem nejsem sám...
Vykouzlí mi úsměv strašný bezděky...

...a se dnem nic nekončí...
...a uletět není kam...

Když tedy špiním svá kolena v prachu
Třeba v tom pokoření je trocha velikosti...
A nezříkám se plutí ve svém strachu...
...vždyť o co bát se mám a to víc než dosti...

...podivný proud mých děsů, které nemizí s probuzením
...a žádná z krás o které se starám mi nikdy patřit nebude...
...ani ta moudrost po které prahnu

Jsem jen oblázek na tvé cestě a když budu mít štěstí, vezmeš si mě do kapsy na památku. A jedině tak budu mít vyšší smysl než jen utvářet tu stezku po které jdeš - sobě navzdory...