Válečník, hrdina

Temným údolí stínů,
kráčel on sám,
vpřed svému osudu,
hrot jeho kopí třpytil se,
v měsíčním svitu ukrytém v korunách stromů,
které do tváře stín mi tiskly,
volnou chůzí,
bez kousku studu,
bez váhavého kroku,
vpřed přikrčen,
oči přivřené,
tep srdce do rytmu hrát.
Tam v dáli,
ve křoví ukrytý stín,
vítal jej záhy
a zvěř prchala dál,
on pouze tiše se smál.
V momentě kopí hvízdalo tmou,
nalezlo srdce,
které slyšelo tmou,
stín ve křoví stál,
již nehne se,
od dubu dál.