Stařík, jako sluha

Svazující stuha,
mé ruce obmotává.
Ten stařecký sluha,
si ladně pobrukuje.............

Pohledem svým, zkoumá místnost
Lidé z jeho gest, prý cítí strašnou úzkost

Nezabil, nezranil, nikomu nic neudělal,
prý jen miluje vše.
Ubližuje touhou, se kterou nedá se nic dělat,
kde je tedy chyba? Kde?

Stříbrný podnost, na něm šálek čaje,
nese v rukou roztřesených.
I kámen v jeho rukou taje,
pocit citů popletených.

Miloval prý lásku až moc,
dokonce se k ní modlíval.....někdy i celou noc.

Modlitby to byly krásné, zpěvné,
však prosby v nich nebyly zjevné.

Tlukot srdce zesiloval vždy, když blížíly se chvíle těžké,
najednou, jakoby stařík zapomněl na chvíle hezké.

Seděl, ani nedutal, jakoby ticho poslouchal.
Hleděl, ani nemrkal, jakoby nazpátek se zakoukal.

Vzpomínky se vrátily,
jeho srdce rvaly.
Moc hodné k němu nebyly,
za celý ten život, už mu zabrat daly.

Přesto se ctí sobě vlastní, vláčel se životem
Bylo tam prý málo slastí, daly by se nazvat mihotem

V roztřesených rukách
nese šálek čaje
V nepředstavitelných mukách,
i kámen v jeho rukou taje