Chápeš?

Když plavu v paměti chytám se kusů vorů vzpomínek. Člověka po čase unaví plavat od jedné k druhé a rád by našel celek jakým býval onen vor. Típl jsem cigaretu do čaje a on nyní kouří, vtipné, další kláda.O co tu vlastně jde je boj s odevzdaností, rebelie proti touze potopit se, nechat se ovinout vodou jako teplou peřinou od maminky. Ach osude, proč pádíš, proč nejsi obrazem. Metafory s vlakem jsou opotřebované, nemám rád koně, taky se opotřebují. Vlastně i nohy se opotřebují, ale pří míře vůle je u nich možno sledovat dočasný vzestup, stejně jako u koně. To mě dostává k otázce, proč nemám rád koně? Navíc je předchozí věta bez dvojtečky, tu taky nemám rád, ale alespoň vím proč: mate mne, nevím, jestli má ve větě funkci čárky. Zpět ke koni, ten není z domény lingvistiky, už Platón s ním měl potíže, když ho povýšil na ideu. Znovu zpět ke koni, má kopyta hubu, teda nevím, jestli to je huba, tlama či morda, ale to by mne zas tak netrápilo. Co mne trápí je, že neumím skloňovat mě/mne. I když vlastně ne. Jako netrápí, rozuměj, rozumíš?