Pro Pavlu a Kubu

Z čisté lásky dítě počaté,
po tobě Kubo vlásky má zlaté.
Nad kolébkou jste oba stáli,
jsme tři, jste vítali a radostně se smáli.

Něco se však časem stalo
a jednomu z vás odejít se chtělo.
Každý vidí pohled jen ten svůj,
když odhodíte židle, zbyde vám jen stůl.

Ona odmítá tě, vem tě ďas,
ty chtěl bys v její náruči spát zas.
Ona má dítě, co zůstalo tobě,
jen vzpomínky, krátké chvíle s malou co dopřeje tobě.

Verunka, ten andílek, co ti tolik chybí
nepřestaň ji milovat navzdory řečem jiných lidí.
Potřebuje mámu, potřebuje i tebe,
najděte znovu společnou řeč, volá na vás nebe.

Vždyť nic tak hrozného se nestalo, co odpustit by nešlo,
milovat se ve třech, nevěřím, že vás přešlo.
Jak vysvětlíte za pár let, proč nežijete spolu,
přiznáte si, že nedokázali jste si říct pár slov u jednoho stolu?