Mé svědomí

Na minulé časy vzpomínám,
a v duchu sama sebe proklínám,
proč nejde čas vrátit,
proč se musím jen zbytečně trápit?

Lituji toho, co jsem udělala,
a kolik škody jsem při tom napáchala,
vše, co jsem špatného zažila,
mě zevnitř doslova žere zaživa.

Dělala jsem tolik zbytečných omylů,
ale na pokračování bude ještě tolik dílů,
jsem přece jenom dospívající dítě,
zamotané do litované omylné sítě.

Ale kdyby přeceněn šel čas vrátit zpět,
nejspíš by to bylo jednu sobotu v pět,
v ten večer, v tu noc,
jsem potřebovala něčí pomoc.

Někteří vědí proč,
proč jsem si v pozdější době říkala: "Skoč!",
proč jsem byla tím hadem,
proč jsem se spolčila s ďáblem.

Nechala jsem se unést alkoholem,
mým největším nepřítelem,
nebylo to ale nic tak strašného,
z čeho by se stalo něco světového.

Proč jsem udělala ty pitomosti,
když je to důvod mé úzkosti,
proč jsem byla tak pitomá,
když jsem mohla být jiná.

Vždyť jsem jen dospívajícím dítětem,
tak proč jsem sakra prošla takovým zkratem,
proč jsem nebyla sama sebou,
mohla jsem mít budoucnost jinou.

Tato noc se stala pověstnou,
ale pro mé svědomí špatnou,
příště si na určité lidi budu dávat pozor,
a budu se snažit mít nad věcmi dozor.

Co se stalo, stalo se,
Příště se snad vyhnu té tíze, té příšerné tíze.