Síra

Střídáme se na stráži,
ale ve známost jsme nevešli.
Ze střepů dětských koláží, spíme sami v údolí,
v domě neřesti.
Jen měsíc se do noci odváží.
Spi a těš se až obličej můj ti narazí do pěsti.¨
Spočítej prsty a utři si ospalky.
Máš-li je stále všechny, utíkej do dálky.

Střež se cizinců
a větru nastav tvář.
Jsi plodem pekelných milenců,
ale na hlavě máš svatozář.

Den za dnem skrze hordy umrlců.
Řítí se za tebou.
Na radu temných mudrců...kráčí dál.
To oni ho za tebou dovedou.

Nechť započne oslava moudrosti.

Spící budou dále spát
a děvky pekla si budou hady na prsou hřát.
Bez přestávky a ohlížení.
Přes mosty a lávky, bez ponížení.
Skrze aleje cudnosti,
kde lidská kůže pokrývá kmeny stromů.
Přes torza nicoty,
přes ruiny bývalých domů.
Žene se nocí v patách tvých.
Vstříc temnotě a světlu,
skrz déšť i sníh.
A až budeš krev v očích mít,
pochopíš, že jen přeživší smí zemřít.

V tom si její paty stouply do cesty pekel.

To ona zabořila kolena do mraků.
To ona se obětovala ve stínu oblaků.
Setři z oken rosu zázraků
a otoč se bez falešných náznaků.
Tam, kde již není začátků,
není konce.
Pod ůtoky pařátů...
spojíte svoje ruce.
A zastavíte svět.
Již není cesty zpět.

Další život klesá níž.
Otevři se peklu a nedělej, že spíš.
Já vím, že se nemýlíš.

Dávám si panáka a vím, že zklameš.
Vím, že život tě neláká, na trech svých kaneš.
Pojídám zář a zvracím ji na oltář.

Už nejdu dál.
Jen nasaji ten smrad, co vítr neodvál,
a zapomenu to, co jsem si kdy přál.

A to je asi tak všechno.