Ztrácím tě

Ztrácím tě, mé světélko ve tmě,
ztrácím tě mé duševní dvojče,
cítíš, jak se mi vzdaluješ, jak na moři loď?
Mizíš mi v dálce, má lásko,
snědla tě tma, má bohyně,
tíží-li tě něco, břímě své mi do rukou shoď.

Voda tě pohltila, plaveš jiným směrem,
mizíš mi z dohledu, kryje tě mlha,
řekni mi, byla tvá láska skutečně opravdová?
Chci být s tebou, moje hvězdo,
chci cítit tvé tělo, tu vůni bezpečí,
kdo mé křehké srdce nyní mi schová?

Chybíš mi, byla jsi mé slunce,
tvé rty mi kdysi byly vším,
nezmohl jsem se na jediné slovo, pamatuješ?
Bál jsem se tě dotknout,
abych tu nádheru neponičil,
řekla jsi: Nehleď věcí, co pro lásku obětuješ!

Ztrácím tě, má jediná přítelkyně,
ztrácím tě, má hříšná vílo,
cítím, jak se pod námi prolomil průhledný led.
Neopouštěj mě, vždyť jsi vzduch co dýchám,
nenič to pouto, jenž spoutalo nás,
jsi příliš chtivá, ještě jsi nezhlédla svět.