Půlnoční tma

Měsíc, tu noc, štval tmu před sebou
alej křivolakou podél řeky vítr rozezněl
rudou barvu nesla tenkrát voda - né náhodou
tisíce nesplněných slibů brala sebou žel
i ženy té co podél břehu bloudila
nesla si srdce prázdné, v očích beznaděj
a v životě svém smysl hledala

Bála se všednosti
i normálního života
lámala kytky, bořila zdi
v nic nevěřila - nemohla

Její den zdál se prázdný
nevěděla za co žít
o šťastný život nemá stání
kdo by mohl pochopit?!

Nikomu nic nedlužila
tolik konců, tolik slubů
řeka je už stejně rudá
další konec, kdo to pozná

Tu noc naposledy, projednou
přišla k ní dívka v bílem
s černou dírou v duši
zanechala v zemi brázdu za sebou
možná kosou, kdo ví

Vzala k sobě ženu tápající
vzala ji s sebou, už jí neopustila
vzala ji pryč
vzala ji smrt

Od té noci vždy věrně doprovází
dívku v bílém s kosou
žena, kterou zná každý
až je spatříš, budeš vědět kdo jsou
smart a beznaděj...