Prostřední řada světel zůstala rožnuta

Kapky rosí...čeří hladinu louží...
mlží, předstírají zájem, tančí, touží
Pročež jen jednou páchám ten ohavný zločin,
ve hvězdách tvé hedvábné galaxie

Ve vlnách potůčků vznáší
se snahou uplnyout pryč a odplout se
snaží, jak strom, aby vyrostl dřívě
než nemocí uhnije..

Hladiny čeří, v těch kapkách je
příjemná vlna, ale uvnitř zmírám
a každý smysl má nižádný čin, jen
závan mlhy trvalé agonie....

A tupou snahu o smyslný
pohled skrze ta rozevlátá mračna,
ve tmách já sedím ve
své vodní bublině, tápám, blouzním a
hledám.....

Bože, copak není žádná cesta
jak oprostit své smysly od utrpení
nějaká metafora pro realitu
pro život, pro lásku, pro
snění....

Dívám se znova, a hladina je už klidná
jako vlhký opar tvých
jemných, modrých očí
výtvore mé fantazie, tohle
byl ten den kdy toužím
skočit...

Věřím, že nejsem sám, kdo
to tak cítí, jako mechový
purpur nádechu skoná má
snaha o žití v iluzi bytí, či
jeho lůně bezmoci....

Doufám, jak sám jsem rád
že tváře pode mnou
plností života září
zkáza je radostí, sama duše v očistci
Danteho ráje ,
bez cizí pomoci...

Vždyť tolikrát ta světla zhasla,
tolikrát už kvítí zvadlo
kolikrát mé srdce žilo,
kolikrát zas na zem spadlo
a přec, protřední řada světel zůstavá
rožnuta
a když se ve snu rozední, ta bolest
o prázdnotě a smyslů činění
ač známá mi, každý den
je mi nová, v letmém světle
nevšední...