Víla

Vzpomínky zmítají se jak obraz v mlze,
oči slzí, padá slza k slze.

Kdy vyjde slunce a vyjasní mi v duši,
doufám, že ví jak to potřebuji, doufám, že to tuší.

Nenech mraky ať mé srdce znovu zakryjí,
to pak dlouho bolí, dlouho pomíjí.

Naznač mi jakou cestou jíti,
já pak možná zjistím jak šťastná býti.

Snad budu hledat správně,
snad neplácalo jsi svou sílu marně.

Pujdu přes hory, přes řeky, přes moře,
brzy snad stoupnu ze dna a budu nahoře.

Věřím v to i ve svou sílu,
už nebudu poslouchat svou stydlivou vílu.

Ta jen pořád tiše u studánky sní,
ale její přání se neplní.

Nechám spát svou stydlivou vílu
a začnu hledat novou životní sílu.