Mrtvé růže prachu..

Nepatrný záblesk v jeho čích, plápolaje na rozesmutněné tváři..
- zastrašoval všechny imaginární přátele, jejiž příběhy vraždí.

Smekal klobouk pod černým plátnem,
které padá pod tíhou nebeskýh temper,
brodící se blátem.

Usmrcoval svojí duši, před duší jinou.
Viděl ji, jak vytahuje ze svého nitra špendlík po špendlíku.
Bolí to. Však on vzpurně drtí duši svou..

Jeho posedlost se ztrácela v mlze,
kde ji polibkami žrali siví andělé
a rty si olizovali blaze.

Na polorozpadlé stěně se v monotónním kvílení..
...ploužili přízraci jeho strachu.
Mohlo to být jenom ze sna šílení,
ale jeho cit, podobal se prachu.

I on miluje...

V zaprášených pokojích,
hladí jí po tváři,
a vypráví jí příběhy ze snů svých,
kde mu srdce uzavřeli v žaláři.

Mluví svým medovým hlasem,
kdy je okouzlen láskou..
..a měsíčním sametovým jasem.

Sklání se k ní pod perutěmi černými ,
políbí ji na bledé rty,
žel v černé duši nezmizí ani s jeho mdlými pohledy.

Miluje ji,
i všichni jeho přízraci.
On do nebes volá..
"Už je jenom má.."..
i přes všechno...
on věří,
že je živá.

Nad mořem krve sladkobolně vzlyká.
Ve fatálním afektu,
své ruce k tělu křečovitě přimyká.

Drásá na kusy svůj mrtvými prožraný sen,
a nenávidí živé, kteří mu ničí pouhou víru jen.