Milostná

část první

Kde jsi, tak kde?
Jak jitřní rosa chladí mne myšlenka na tebe,
vidím, že tvé barvy jsou žlutá, zelená a bílá,
kéž bych tě mohl vpustit na chvilku do sebe,
zjistila bys, že to na co se díváš je slupka lživá.

Má milá, volám tě!
Jsi moje jediná hvězda, sytě žlutá a zářivá,
život bez tebe byl by neskutečně prázdný,
jsi horský pramen, jenž špínu ze mne smývá,
má krásná květino, jsi můj anděl spásný.

část druhá

Pohleď, nad lesem je duha!
Můj drahý, zdržela jsem se na louce zelené,
trhala jsem kopretiny a pletla z nich věnce,
myslela přitom na tebe, na tvé tváře červené,
vzhůru jsem vzhlížela k radostné jitřence.

Jsi můj nekonečný vodopád!
Pojď, dnes se od sebe již nesmíme odloučit,
navštívíme spolu místa, která jsou pro lásku stvořena,
ctít jeden druhého nebylo těžké se naučit,
bez toho kamene by zeď byla zbořena.

část třetí

Tam, kde se lesík s loukou jemně dotýká,
dva milenci do trávy s šepotem uléhají,
chlapec dívce pomalu umělou kůži svléká,
věrnou lásku si slibujíc, něžně se dotýkají.

Chlapec se utápí v dívčiných očích vlídných,
něžně hladí rozkoší vzpínající se tělo,
se zatajeným dechem sleduje dmoucí se ňadra,
o tomto ráji se mu zatím jen snilo.

Jejich rty se setkají, milenci navždy jsou spojeni,
teprve teď poznali, co je to absolutní mír,
jsou v kraji rozkoše, rudými poupaty kojeni,
jeden malý polibek může změnit i vesmír.

Chlapec líbá tu krásu, jak vánek hladí ji po vlasech,
a když se nacházejí na vrcholu zasněžené hory,
oba skočí dolů do krajiny teplé a vlídné,
políbí se a jdou ruku v ruce domů, plni pokory.