Domov

Jen jedna cesta vede domů.
nevím ale kde hledat mám.
Vím, že nechci dolů,
chci jen tam,odkud všechny znám.

Cesta je schovaná,
za keří a za stromy
a já nemám čím bych je pokácel,
když všechno už jsem poztrácel.

"Ty, jenž jsi bez viny
hoď kamenem a odstraň vše
co v cestě stojí
i stromy a taky kře
ať nestojí již v cestě nic
ať zas najdu domov
sic má svůj rub i líc".

Po cestách dlouhých hledání
však nikdo kámen nehází,
nikdo není bez viny.
A tak čekám dlouhé dny,
však vím, že jsem jen já...
ten kdo je povinný.

Já domů dostat bych se chtěl,
rodný kraj zpět abych uviděl.
Je jistě tak krásný,
všude zeleň zpívá,
ta krajina ráji podobná je
a málem s ním i splývá.

Tak vzchopím se a povstanu,
vžďyť ještě sílu mám,
abych keře polámal
a stromy porazil,
cestu domů obnovil
a už nic dál nezkazil.

Po dlouhých měsícich
ja cestu otevřel,
už nestál na ní keř,
ani strom byť jediný
a opilý krásou světla,
myslel sem že mám vidiny.

Domov je tak krásný,
ještě krásnější než v představách,
rozeznávám lidi i v šedých postavách.

Dorazím k domovu,
kolena se podlomí až k zemi,
nejsem schopen slov,
jen pláču štěstím, ruce vzpínám,
na všechno si rozvzpomínám,
jak jsem kdysi malým byl,
hrával jsem si všude kolem
a taky dívku prve políbil.

To místo stále stejné je,
ale lidi změnili se.
Ti co si se mnou hrávali,
už nehrajou si víc,
s tím již dávno přestali
a mě neznají a znát už nechtějí.

Můj pláč proniká skrze dlaně
je silný a proniká i za ně,
vždyť takový domov nebýval,
když jsem zde ještě žil
a i když jsem o tom vždycky snil,
tak domov nenacházím,
odejít musím z posledních svých sil.

Domov není místo,
ale lidé, kteří ho dělají
a proto,ikdyž místo nezmění se
důležité je, zda lidé stále čekají.

Doma budu tam,
kde mě mít rádi budou
a nebudu tam sám...
Snad to místo najdu
a možná dostanu se k vám.