Podtlak v uších

Poklesnout,
usadit se vedle tyče
nebo radši stát
uprostřed dění
a šmírovat lidem
přes nervózní ramena
>Borhyová porodila<
ty novinový pecky
bez kterejch by se svět pořád točil,
ale na druhou stranu
a civět na svou existenci
do tmy,
co zvenčí znásilňuje dveře.

(Možná, že i do nebe
jezděj lidi ve vagónech
pro prasata.)

Přes chumel řas
pozorovat dámu
v kožichu,
která za chvost
honí nápad,
kam nenápadně nalepit
žvejkačku.
( A norek se na ní třese zimou.)

Když tmu
rozežene umělý světlo
poslechnout si,
jak zase prosí ženská z rozhlasu.
(Škoda, že už nejsou gramofony
to by mělo aspoň atmosféru.)

A
ten stařec
v bundě, co voní po půdě s krysama
mžourá očima
pochybný barvy
na metrovej plánek
a nohy tančí
parkinsonův valčík.
Stejně vidí jenom flek.

A
hlouček němců
zase řve,
jak giboni na námluvách
jenže u těch mi to nevadí,
když si ječí
tam, kde je matka porodila.

A
holka se psem
tý velký rasy
válejícím se
pod sedačkou z umělý hmoty,
kterýmu je všechno jedno.
Jedinej sympaťák.

A
k tomu hrozný ticho
(když vylezli němci,
aby se ožrali u muzea)
fakt hrozný.

Nemoh by někdo zavřít okýnko?
Už mam zase podtlak v uších.
A
ten pes určitě taky!