SVĚDOMÍ

Kdes v dáli vidím rok, jenž není,
není mou vidinou uvězněný vě vězení,
je černou vzpomínkou na kostelních zdech,
a na zvonech, na nich jest poset mech.

Tmavé úponky rostlin se do tmy noří,
obtočeno to prázdno navždy shoří,
může shořet, když není v plamenech?
Tma se zase stane tmou i po mnoha pokusech,

dnes ti to projde, ale zítra nemusí,
oprátka, jenž svírá hrdlo tvé tě udusí,
staneš se součástí tmy i vmých snech?
Ne! Tma je součástí snů v ostatních životech.

Kvůli mě duši nebi nedáváš,
proč se klepeš strachy, v koutě schováváš?
Neznamená, že tě ve tmě nevidím, vidím tvé sny,
najdu tě! A dřiv než odbijí tvé hodiny.

Den se přelívá do polospánku, taje svit,
krvavý měsíc je předzvěstí zlých aktivit,
kdo poručil si to krveprolití?
Za měsíčních světel ti jámu prosvítí,

otevřena jest a hlubina se žene z ní,
hluboko, hloub, že spadneš tam tě nikdo neviní,
sám ses rozhodnul, i když nad tebou moc mám,
dost už řečnění! Tebou já pohrdám.