Nad duší se smráká

V tmavém pohledu se bolest zračí,
A jeho rty cítí její rychlý tep,
Zavírá oči, když do ní vpouští
jed svůj dračí,
A pokouší ho zatoulaný žízně střep.

Na dně studánky, v suché duši,
Se smétá bolest, smrt a strach,
A ani jeho upíří uši,
neslyší, jak křičí života větroplach.

V povzdálí stojí její stíny,
Ty zanechané mezi přáteli,
Pravé štěstí a obyčejné lidské činy,
A taky je tam strach,
Pro něj se právě dveře zavřely.

A tak bezmocné mladé tělo,
Životem téměř neposkvrněno,
I přesto, že žít ještě smělo,
Vypustilo lidskou duši, zemřelo.

Zemřela dívka, a s ní i její stíny,
Hvězdy dál svítily, žádná nepohasla,
Zrodil se život nový, zcela jiný,
A žádná nová hvězda se v nebi nezatřásla.

...

Nad duší se smráká,
Venku vlci vyjí,
Pár očí mladého vlkodlaka
Opuštěně do tmy nyjí.
Smířeny se strátou,
odpouští jí zradu,
Roztrhaná hruď,
A zatoulaná duše
v zoufalství sadu.