Na staronový židli

Na staronový židli ,
co vrže protivný sonety
s melodií unylou
počítal jsem sekundy
a vázal je na
tkaničky u bot,
aby se nerozběhly
zpátky
třeba skrz okno.

Nemocniční puch
nasák se mi
do vlasů,
horší než blechy
v kočičím kožichu.

Děsivý obličeje
lidí,
co seděli na těch židlích
a
měli boty na suchej zip,
ty obličeje
sem tam sklopený
snad se modlili,
ale ke špatný straně
Bůh je prej nahoře,
za to by jim
bylo asi trapně.

"Tak jak to dopadlo?"
Pomněnkový oči
zabodly se do mých,
jak párátko do veky
a
já čekal,
kdy se venku rozezpívaj slavíci
možná jako ve filmu.
Nic,
jenom někdo zakašlal.

"Bohužel..."
Vylítlo ze mě
stejně jako první slzy
za který jsem se celou dobu styděl
a strkal je do rukávů
jak falešný karty
a plíce mi nějak vynechaly.

"To nás mrzí..."
A pak se otočili
do chřtánu chodby
směrem ven
a
já cejtil,
jak plazí jazyk.

Faleš vzala za svý
a rozvázala mi tkaničky
...