...

chladná samota pokojem se line,
v oparu myšlenek srdce touhou kyne,
klíčovou dírkou světélko září
a já si ležím na polštáři

po stropě tančí si stíny líně,
snad oživí své kreace po nějakém víně,
zamotaná tma ozařuje kouty
rozplétajíc plačící plamínek

šedý vzduch kroutíc se z vonných tyčinek
odchází dveřmi do dálí,
samota na mě kouká z povzdálí,
mučíš mě, ty myšlení

nehorázné smýšlení děsu,
strachem se jenom třesu,
úděsné vzory po stěnách kreslíš,
nevidíš, neslyšíš, nespíš...

neúnavně sleduješ mě,
když usínám
nevím, kdo jsi,
přesto tě proklínám!

(nebo proklínám sebe?)

kdo/co jsi/jsem, dnes a znova?