perníkovej sen

Nekonečně dlouhý den teď prožívám.
Slunce po druhé vychází a já jsem stále sám.
Jsem stále sám a stále bdím.
Bojím se usnout z obav, že už se neprobudím.
Bojím se samoty, bojím se tmy.
Bojím se že zbývají mi necelé dva dny.
Slyším jak mi bije srdce.
Slyším jak bije prudce.
Slyším, že mu dochází dech.
Vidím mouchy lest po zdech.
Vidím své rozklepané ruce.
Uvědomuji si na jak tenké visí můj život nitce.
Snad tisíce mravenců mi leze po nohou.
Dávají najevo svou přítomnost nezvanou.
Sedím zde již s úplně prázdným břichem.
Sedím obklopen nekonečně dlouhým tichem.
Plný síly, odhodlání a energie žít.
Sedím zde a vím, že za chvíli už nemusím tu být.
Smrt je tak geniálně jednoduchá.
Tělo se oddělí od ducha.
Tělo se rozpadne a začne hnít.
Vědomí už nemůže bez těla být.
Nevěřím v peklo, ani nebe.
Věříval jsem kdysi v sebe.
Nevěřím, že budu v pekle za své hříchy pikat, neboť peklo není.
Nevěřím, že budu v nebi s krásnými ženami vzdychat, neboť nebe není.
Za oknem je slyšet ptačí zpěv.
Také bych chtěl umět zpívat, řvát jako lev.
Začíná úplně nový den.
A já jsem rád, že tu ještě jsem.
Jsem rád, že se mohu čerstvého vzduchu nadechnout.
Stále se ale bojím své unavené tělo nechat ulehnout.
Stále jsem čilý.
Stále v kondici a bdělí.
Vím ale, že je to jen klam.
Mé tělo je unavené, moc dobře ho znám.
Vím, kdy fyzicky nezvládám.
Moc dobře vím, že teď nastal ten čas.
Moc dobře mi to našeptává můj vnitřní hlas.