Všechno jde

Vždy bude mít pravdu
slovo básníka
co odemyká
tajemství duše vlastní.

Velikou moc já mám
když zvednu tužku
zamyšlen.
Vždyť mohu zničit princeznu
a draka korunovat
a osedlat oči myšlenek
těch semínek drobných
s padáčky
co plují světem
provázené dechem mým.

I zemřít mohu
dopálen břízkou v obrázku
která má vliv na city
a plete se mi opět do cesty
čert ví proč

Četl jsem
pohádku o králi
kterému muška
do ucha vlétla
a nedopřála mu
bzukotem tesklivým
spánku
ani úlevy ticha
dokud nezemřel.
I to mohu!

Vlkům dávám
něžnou tvář
s krotkou přítulností
se smutným pohledem
a Karkulkám barvím
mordy krví
s pachem smrti
v úsměvu.

Dám život krabičce
a sirkám v ní,
malinkým pochodním
co zažehnou rošty
vyhaslých pecí
v srdečních aortách
adrenalýnovým plamínkem
netečné hypofýzy.

A vodoměrky ryčných kroků
jdou s vědry
útěchy
zapomenuté nenávisti
lásky i žalu
plivnout do požáru
a štoudví umrtvit
poslední jiskru
zamlklé naděje
zaseklého klíčku
rozbitého Ábela.