Příroda

Listí padá
a žene stáda do tepla stájí.
A prsty svírají úzkou propisku,
když myšlenky si hrají

a nechají se na papír vpisovat.
Hrají si, jak holčička na písku,
pro jejíž blonďaté copánky
nezbývá, nežli ji milovat.

Léto je pryč
a ztrácí se kýč opálených těl,
které blednou v kráse podzimu.
Už ne černý tér,

nýbrž listí plné barev,
když země těší se na zimu,
když zbývají kukly larev
a cizí vine se k cizímu,

ve snaze zahřát sebe a motýly v břiše.
Zůstalo listí, zůstaly kukly, zůstaly holé stromy,
když ke spánku ukládá se barevná říše
a spolu s ní stáda, kýče a šedivé domy.

Jen motýli létají v útrobách těla,
když cizinec objímá se s cizinkou.
Jen blonďatá holčička si vlasy dává z čela,
když tiše sní pod peřinkou

stejně jako příroda.
Tak přeci zněla dohoda-
Horké slunce, padání listí,
pak štiplavý mráz a sněhu tání.

Tak buďme si prosím všichni jistí,
že ve všech ročních obdobích,
ať zrovna je, či není sníh,
jsme ještě schopni milování.